Milanův blog

Letos jsem v Lese ke své radosti pobyl celé 3 měsíce. Od 11. června do 11. září. Tím odjezdovým datem jsem zas až tolik nemyslel, jenom to, že to byl jako na potvoru pátek a to se musí balit, protože pak je weekend (na mytí, praní a relax) a autobus jede z Hutě.
Když jsme tedy po všech zastaveních a nakládkách i nákupu v Makru v Plzni přijeli s Fedem na místo, tak jsem zatroubil na buvolí roh, abych přivolal pomocníky na skládání a nošení, kteří by již podle všeho měli být na místě. začali jsme sami, a během 20 minut nikdo nepřišel. Zašel jsem tedy s několika věcmi do tábora a již zdálky jsem viděl kouř a spokojenou skupinku u ohně, jak něco dojídá. Prima siesta, prý, že nic neslyšeli... no dobře. Zvedli se a pak to svištělo. Díky.
První noc po příjezdu jsem byl úplně vyčerpán, protože odjet na tři měsíce není jen tak a pak všechno zabalit a poskládat a vyřešit ještě po cestě mnoho dalších úkolů je docela na hlavu. No což, zase první noc s představou, že těch nocí letos v jednom kuse bude 92, to není tak špatné usínání.

Školní výlet

Hned první pondělí přijelo několik prvňáků a druháků z Tereziny školy. Někteří s rodiči. Byla zima, občas pršelo, což jak známo vadí dospělých proto, že to bude vadit dětem, ale těm je to šuma fuk.
Druhá naplánovaná aktivita s dětskou hudební skupinkou se bohužel nekonala. Měla být poslední weekend před prázdninami, ale díky neuváženému přístupu ministerstva, někde výuka pokračovala, zatímco jinde ředitel dal volno. Takže někteří odjeli na prázdniny, a jiní nikoliv. Co se ty dva poslední dny ve škole dělá? Asi napíšu stížnost na ministerstvo.

Tábor pro děti a mládež

Plný stav, 28 dětí vyhovuje nejenom legislativě, ale i vlastnímu provozu tábora, mnoho starých známých, i když letos byl počet nových účastníků přeci jenom o něco vyšší. Celkem 7. Nebyly s nimi ovšem žádné problémy. Zapadli skvěle.
První odpoledne se rozdělili na spaní a vaření – jak sami chtějí. Já jim do toho mluvit nebudu. Taky bych nebyl rád, kdyby mě někdo určoval s kým budu bydlet a s kým jíst.
Již v prvních dnech začala hrozivá vedra, jako ostatně v celé zemi. Ani relativně vlhké údolí s chladným potokem nás ne a ne spasit. Vychytrale jsem několik prvních dní chodil s malou skupinkou rýžovat zlato do zarostlého místa Zlatého potoka nad soutokem s Huťský potokem. Rýžování bylo moc pěkné, ale žádnou zlatinku jsme nikdo nenašli, zato jsme ale narýžovali spoustu černého rutilu (toho je všude dost) a něco málo maličkých rubínů.
Ostatní skupinky pak dopoledne dělali různé táborové vychytávky, jako třeba pod Májinou gescí vznikla překrásná mandala v meditačním teepe. Rovněž tradiční cesta k Aselchudu byla moc pěkně vyzdobena a jistý čas se nám ji dařilo udržovat v téměř původním stavu výzdoby.
Poklidný chod tábora nebyl narušen žádnou nepříjemnou příhodou či vážným zraněním nebo nemocí. Rozruch přinesl noční tanec, který vydrželi až do konce i někteří mladší účastníci. Tanec byl od večerní agnihotry k ranní agnihotře, ale ani v jednom případě se mi jí nepodařilo zapálit. Příště se polepším.
Na táboře jsme udělali dvě sauny, zejména druhá byla smrťácká.
Myslím, že hra o poklad byla letos opět vydařená a to včetně zásahu všelikých náhod, synchronicit a zásahům pokladovýho démona, s nímž jsme vlastně mohli dopředu počítat. Hra byla dvoudenní, týmy v noci luštili pekelné šifry, v táboře dostali tuto a stále běhali po okolí. Mnohdy nevím proč. V noci ale museli být v táboře a směli odejít kamkoliv s celou skupinou až po východu slunce, což v těch dnech bylo mezi 5:23- 5:24. A skutečně okolo této děsivé ranní hodiny jsem slyšel tlumené hlasy a skupiny vyrážely na místa, která se pokusily během noci vyřešit.
Další šifra na ně čekala v údolí Zlatého potoka nedaleko pod vodopádem pod místem bývalé stejnojmenné obce. Na šifře byl nápis "Klíčem k této šifře je Stará Knížecí Huť". Vtip byl ale v tom, že klíčem bylo samotné jméno této samoty ale nikoliv, že by v této samotě byl klíč někde skryt! To ovšem některé skupiny spolkly a běžely do Hutě (asi 5 km), aby tam někde něco hledali. Ani nemohli vědět co! Kterak neuvážlivé!
A zde sehrála jistou roli zcela nesmyslná náhoda. Kdo hledá najde, i když často něco úplně jiného. To se přihodilo i naši pokladovníkům. V Huti sice našli skleničku se vzkazem, ten jim ale k ničemu nebyl. Patrně byl od někoho úplně jiného a vztahoval se k něčemu úplně jinému. Když tu šifru nakonec zvládli, tak na ně čekala na poklopu naší studánky matematicky tvářící se šifra. Vypadala tak, byla číselná, ale po matice ani vidu. Měli přinést další řádek tohoto schématu
1
11
21
1112
3112
211213
???????
a to trvalo zase celou noc. Nakonec jsme jim museli trochu poradit "Musíte to číst jak slova". Za několik dalších hodin se již někdo chytil. Pak dostali mapu, zde. Museli si ji obkreslit a vyrazili. Jmenovala se sice mapa pokladu, ale nebylo tam napsáno, tady je poklad, jenom žlutá tečka na skalce "tady to je". Když jsme tam s Jankem byli předešlého dne, tak jsme do skalní štěrbiny u žluté tečky strčili pytlík se dvěma "čokoládami". Tedy čokoládami, které se ani tak nejmenovaly, protože by se jednalo o klamání zákazníků. Ta věc - nejlepší popis - měla jenom název "na vaření", a byl to hnus. Tak tyhle dvě tabulky jsme jim dali do pytlíku. Nepochopitelným zásahem démona se stalo, že pokladovníci ty dvě tabulky na vaření nenašli ve skalní štěrbině, kam jsme je dali, ale v borůvčí asi 20 metrů od původního místa. Nebyly okousané, nic nechybělo. Kdo a proč je tam přemístil těžko říci. Záhada.
Když se naštvaná skupina vrátila, tak zalezli do velikého teepee a hudrovali. Nadávali jak se kvůli takovýmu humusu dva dny snažili a jak je to strašně nespravedlivý. Plně jsem to chápal. A byl bych nám dal za tu sprosťárnu asi do huby, bejt teda na jejich místě. Třeba se báli to udělat. Trvalo asi půl hodiny a náhle se ozval strašný řev, všichni vyběhli ven a hnali se do našeho teepe.
V zoufalství nakonec rozbalili tu věc "NA VAŘENÍ" a tam našli papírek "Poklad je pod mou postelí". A bylo dokonáno.

Vždycky si po pokladu říkám "To snad není možný, už jsme vystříleli všechny nápady, co uděláme příští rok"? To ale, jak se ukazuje, není pravda.

Během tábora jsme nechali na pozemku "zahrada" vyvrtat mariánskolázeňskou firmou studnu. Je hluboká 28 metrů a má asi 12 metrů vody. Stála mraky peněz.

Tábor pro malé děti s rodiči

Z plánovaných dvou týdnů se nakonec stali tři, vždy s velikou účastí, hraničící s chaosem. Dvacet pět malých dětí a dvacet a o weekendech pětadvacet dospělých, když přijeli tatínkové, byla hranice únosnosti místa. Musím počet více regulovat. Nekompromisně.
Veliký počet účastníků byl způsoben kombinací mojí benevolence a různého přesouvání termínů přihlášených rodinek. Příště budu přísnější.
Přesto ale byl všechen ten čas roztomilý, maminky vařily, pekly koláče a děti se celé dny cachtaly v potoce a ve stádečkách pobíhaly po celém území tábora. Děti nechodí, ale stále běhají. Přinesli si tento zvyk z doby, kdy jsme ještě lovili a sbírali?
Na neolitickou zkušenost ale pravděpodobně ukazuje další zkušenost - jíst u ohně ve skupině podobně naladěných lidí je mimořádným zážitkem. Představte si někdejší tlupu lidí kolem ohně. Sedí na kusech dřeva, je jim teplo, neprší, nikdo není zraněný nebo nemocný, mají co jíst. Povídají si nepodstatné i důležité věci, jak kdo chce. Kochají se výhledem do údolí. Nejsou na útěku před nepřáteli. Bylo-li v oněch dobách něco lepšího? Bylo snad možné si zajít na dvojku, svézt se bourákem, zajít si koupit něco na sebe, do kina, na novou hru do divadla, přečíst knížku? Nebylo. Nic z toho neexistovalo, alespoň ve formě, kterou dnes známe.
Takže tohle bylo desítky tisíc let to nejlepší, co naši předci znali. A tak to trochu vnímáme i my.

Volný program

Zajímavým úkazem volného programu byla návštěva starších táborníků z počátku července. Užívali si volnosti po svém. Lenošili v teepe, moc nevylézali. Když jsme jim ale řekli, aby uvařili, šli pro vodu či dřevo, tak to udělali. Nebyli jsme jiní. Jinak se volný program nesl především krátkodobými návštěvami již odrostlých táborníků. O weekendech nás bylo hodně, během týdnu pak méně.

Tance s Jitkou

Probíhaly o posledním weekendu na taneční loučce a byly meditativního charakteru, přičemž nás mnoho netančilo, ale ti co se účastnili byli spokojeni.

Košíkaření

I když jsme shánění košíkáře nebo košíkářky věnovali značnou energii, a byl jsem s jednou košíkářkou domluven i na tom, že vezme kolegu a i na odměně, nakonec mi položila telefon a ani na PRALETSU jsem nikoho nesehnal. Nakonec jenom Kuba realizoval jeden docela dobrý košík a hromada proutí zůstala k dalším aktivitám na tábořišti. Trochu škoda. Kuba s Hankou ještě udělali nový věšák na pánve a kotlíky.

Workcamp

Na workcampu nás bylo stabilně šestnáct, tedy než přijel prvotřídní sekáč kosou František. Třináct brigádníků – dva z Německa, Thies a Malte, pilní a pracovití – udělali taky novou kozu; budoucí skladatel Thibault z Francie; dobrý a usměvavý společník a kytarista Gabriel z Rakouska, druhý účastník ze sousední země za těch celých šestnáct let a lamač dívčích srdcí; Tajwanec Chun-Wei, který také moc pěkně hrál na kytaru, a raději si nechával říkat Jim; Korejka Eunyoung; moc pracovitá, milá i hezká dívka Esra z Turecka, která, když jsem se jí zeptal, zda je muslimka, jen pohrdlivě odfrkla; dva mladí ze Španělska, usměvavá a hrdá Andrea a komunikativní a milý Sergi, oba dva z Katalánie - sebou samozřejmě katalánskou vlajku; Maryna, Ukrajinka z Doněcka; Aisulu, Ruska z Petrohradu, původem z Kazachstánu; mladý Polák Wojciech, který po večerech válel na ságo a Finka Laura. Dobré mládí Evropy (nejenom), s těmito lidmi bych asi velké obavy o společnou budoucnost neměl.
Již během příjezdu se objevila další českoleská synchonicita. V sobotu se zjevil Němec z Hamburku, Thies. Našel si coachsurfing v nedaleké městečku Weidenu v Německu. Poskytovatel této výměnné služby naše tábořiště znal, a již v minulosti je s nějakou dětskou skupinkou navštívil a Thiese přivezl na místo. Slušná náhodička – Weiden je od hranic 35 kilometrů a není to až tak prťavé městečko - má 41 tisíc obyvatel(!)
Podle seznamu, který jsme dostali od INEXu, nepřijeli pouze další Ruska a gentleman z Velké Británie v nejlepších letech (58), zatím co my se těšili, že by nás někdo mohl opravovat v engličtině.
Na počátku workcampu s námi ještě byli Ahmed ze Saudské Arábie – mimořádně přátelský, veselý, pracovitý a sportovně založený mladý muž, studující japonštinu v Tokiu a někdejší campleader Vincent. Oba dva se účastnili workcampu před dvěma lety.
O organizaci brigádníků a public relations - pro nás důležité - se starali dva campleadři, David a Marie. Oba dobře jazykově i organizačně vybaveni.
Během workcampu ještě přijely dvě německé dívky (Marga a Rita), které byly před několika lety na workcampu. Potkali se se skupinou brigádníků po cestě na louky a s batohy rovnou razily hned do práce. Domluvili jsme se, že budou se mnou na táboře počátkem července 2016.
Úspěšně jsme posekali tradiční jeden hektar v NPP Na Požárech, a udělali spoustu práce okolo tábořiště. Již zmíněnou novou kozu na řezání dřeva, upravili jsme záhony, ohraničili je kameny, podstlali zeminu kompostem, udělali jsme novou kompostovou ohrádku, začali jsme osazovat další kamenné a dřevěné kůly pro oplocení zahrady a školky malých stromků. Příští rok tuhle práci dorazíme.
Vápnili jsme kopřivy pod zeleninovou zahrádkou. Nejsem ji jist, zda to pomůže. Trochu mně vadí, že eutrofizujeme původní nivu potoka, přesto, že nepoužíváme žádná hnojiva. Místo se bude muset pravidelně sekat.
Vyčistili jsme místo okolo keramické pece u náhonu, vytahali kameny a cihly. Skoro to tam nepoznáte. Opravili jsme lávky po cestě na tábořiště.
Opravili jsme postele ohniště a prostor okolo něj v teepe "u plotu". Poslední postel ještě pár klacků snese.
Na podzim bych chtěl zasadit v zahradě nějaké rybízy a angrešty, nebo tam alespoň nacpat nějaké rybízové řízky.

Howgh!

Milan

---

pořádá:

Milan Smrž s přáteli
U půjčovny 8
110 00 Praha 1
tel.,zázn.,fax: 00420 222 314 564
během tábora +420 732 532 577

www.eurosolar.cz,
www.ceskyles.org
milan.smrz[zavinac]eurosolar.cz

plaťte prosím na účet: 2300331644/2010
platba v hotovosti není možná!!