Jak to vidím já

Objevují se rozličné zdroje, jako třebas Facebook nebo reportáž Ludvíka Hradílka na aktuálně.cz (pěkná!), kde se k táborům vyjadřují i ti, kteří tam nikdy nebyli, nebo ti, kteří toho moc nevědí. Tak jsem si řekl, že se začnu k táborům a dalším akcím v našem údolí rovněž vyjadřovat. Jsem si na druhou stranu ale jist, že je mnohem lépe věci prožít, ale to tak nezáleží na mě, jako na těch, kteří do Josefova údolí přijedou anebo o tom jenom mluví. Čtení tedy nemá nahradit skutečný prožitek. Proto popíšu letošní léto, tak jak jsem jej vnímal já a vylíčím jednotlivé programy, protože většina, co do našeho údolí přijede, neví, jak to vlastně na dalších programech vypadá. Mnohým také možná unikají rozličné souvislosti.

Jarní výlety

Každé jaro podnikám malé, někdy i rodinné výlety, na naše tábořiště. Sázíme na záhonky rozličné byliny, zejména sazečku, (letos jsme měli tři druhy, červená odrůda se vyvrbila jako nejlepší -prakticky ke každé snídani byly téměř do konce workcampu cibulky se zelenou natí). Dále jsme permakulturně nasázeli brambory do staré loňské trávy – zářijový výnos z 15 metrů čtverečných byl asi 40 kg brambor a opět lehce, bez jakéhokoliv hnojiva či další chemie, překročil celostátní průměr. Saláty nás opět hostily svými listy celé léto, cukety daly mizernou úrodu a v polovině srpna po nočním mrazíku pomrzly, ředkvičky nic moc a hrášku bylo málo, ale byl dobrý. Ochrana brambor proti divokým prasatům byla realizována 2 pytlíky nejlevnější pálivé papriky. Prasata mají velmi jemný čich a tohle jim opravdu nevoní, takže se záhonu s bramborami ani nedotkly, ač byly okolí lesy rozryty řádným způsobem.

Během jara jsme navštívili tábořiště celkem třikrát, z toho jsme jednou vyčistili hadici pro pitnou vodu (celkem je zakopáno z rekonstruované horní studánky po sudetských Němcích asi 350 metrů) odebrali vzorky vody na chemickou i bakteriální analýzu a uklidili sklepy. Další prací byl úklid luk před sekáním, z louky je třeba odstranit větvě, které tam někdy v dobré míře natahají a nechají ležet různí návštěvníci (kdyby zarostly do trávy, tak by to byla mnohem větší práce), a kameny, protože ty by se mohly stát nebezpečím při sekání křovinořezem. Jednou byl s námi na výletě také španělský dobrovolník Sabin z baskického Bilbaa, který pro mě letos na jaře dělal webové stránky a exelové tabulky emisních hodnot různých potravin a dalších aktivit spojených s projektem nulemisního tábora. Celý nový projekt chci nastartovat příští rok. Letošní rok jsme stihli jakousi zkoušku.

Pražská příprava, odjezd a stavba tábora

Všechno naložit, nakoupit, zařídit, zajistit potřebné povoleni (CHKO Český les), analýzu vody, objevily se lehké problémy s Lesy ČR. Zajistit odvoz a na cestě z Prahy dojet k Sedlčanům, kde je uskladněna většina velikých věcí - bedny na jídlo do sklepa, všechna teepe, jurta a nářadí a přehršel dalších věcí, protože časy se změnily a již nemám na uskladnění věcí sklep tak veliký jako svého času v Truhlářské ulici.

Většina staveb na tábořišti (kostry, postele a ohniště) zůstává stát přes zimu, a tak lze samotnou stavbu tábora podle počasí zvládnout během weekendu. Podstatnou součástí přípravy je ale sekání táborového prostranství i dalších ploch a usušení sena, což by bez pomoci přátel byla neobyčejně svízelná práce se stálým pohled na nebe: shrabat či naopak rozhrabat, bude či nebude pršet ??

Během tohoto jara jsem ušil dvě nová teepe, jelikož ta stará již dosloužila. Nakoupil jsem barevné zbytky látek a obě teepe se líbila. Jedno bylo 5,6 metru a druhé bylo veliké 7 metrů v průměru. Celkem jsem se šitím a stříháním dvou nových teepe strávil asi tři týdny práce.

Tábor pro samostatné děti

Je tak řečeno hlavním programem a trvá tři týdny, i když - asi z komerčních důvodů - se v současné době dělají dětské tábory často na dva nebo dokonce jeden týden. Za první republiky ale byly tábory i měsíční a myslím, že to bylo opodstatněné. Za tu dobu se dalo stihnout všechno.

Letos byla účast nezletilých na hranici možností, celkem 28 nezletilých.

Druhý den jsme do tábora dopravili od Huťského rybníka několik desítek tyčí z prořízky lesa, abychom měli materiál na opravu postelí a stavbu sedátek kolem ohňů.

V průběhu tábora jsme podnikli několik menších výletů, věnovali se keramice, novým lavičkám u dětských ohňů, meditačnímu teepe vévodila pěkná mandal, kterou jsme podle tradice zničili až poslední den workcampu. Cesta k Asselchudovi byla letos moc pěkná, myslím, že jí dělal Žeryk.

Během herních odpolední nechtěli mladší účastníci hrát nic jiného než šátky, když jsme je ponoukali k jiným hrám, tak říkali, že chtějí hrát především tohle, že se šátky prý již naučili. Nabyl jsem dojmu, že mají pravdu a nebojí se útočit na šátky na soupeřově poli.

Se mnou na táboře byli ze starších Janek s Petrou, a Vladimír s Mirkou. Poslední dvojici vystřídali v půlce programu Honzík a Mája. Na týden byli s námi také Anbu s Alicí s Žofinkou.

Tábor se mi líbil a jeho atmosféru kazily jenom tři nemilé přírody. Během konce tábora se objevila škodná: někdo ukrad z obchůdku čoko a snad i peníze asi za 200 Kč. Většinu mladých táborníků to moc mrzelo, jako zklamaná důvěra, alespoň se tak vyjádřili při sticktalkingu. Na jednu stranu chápu, že nezamčený obchůdek budí pozornost a slabší nátury neodolají, považoval bych ale za důstojné se alespoň po jisté době k věci přiznat, jako se náš milý Dominik přiznal ke své slabé chvilce v minulém roce. Zaslouží si za to velikou pochvalu. Odvaha je velikou předností.

Pro pachatele letošní zlodějny, kdyby to náhodou dočetl až sem - jsem přesvědčen, že skutečně nejde o pár desetikorun a několik čokolád, na tom svět nestojí, vidím to spíše jinak - asi bychom chtěli všichni žít ve světě, který by byl bez zámků, plotů, stráží, zbraní, ostnatých drátů a ostrých psů; a to určitě i ten kdo krade svým přátelům. Žít ve světě důvěry by se určitě líbilo každému. Takže nejenom, že si zloději berou co jim nepatří, ale kvůli jejich sobectví se začneme všichni podezírat, hlídat a zavádět represe, které budou všechny otravovat. Nebylo samozřejmě nic snazšího, než obchůdkovou bednu zavírat zámkem nebo ji odnášet do velikého teepe. Takže test dopadl, jak dopadl. Důvěřuj, ale zamykej…, fí ha.

Druhou příhodou bylo nepříjemně vypadající zranění na hlavě, které způsobila mladší dívka, když v zápalu vášně honičky hodila po chlapci kovovou trubkou na rozfoukávání ohně. Zranění vypadalo hrozivě, ale nakonec to zpravily tři stehy na stanici první pomoci v Tachově. Náhodně přítomní rodiče jiného dítěte se domnívali, že se jedná hru – nácvik první pomoci, a že chlapec je polit pro efekt červenou barvou. Ještě jedna: větší účastnící se jednoho krásného dne bez mého vědomí sebrali a šli do Německa na fotbal. V noci. Asi by se jim nic nestalo, ale nelze tímto způsobem odejít. Poslal jsem jim SMS, že jestli se od půl hodiny nevrátí, tak zavolám policii. Vrátili se ještě dříve, než jsem předpokládal a jejich společná omluva po ranní performanci u Asselchuda byla upřímná.

Proběhlo několik organizovaným večerů – bubnování, čtení, tanec, sauna a večery věnované nadcházejícímu civilizačnímu kolapsu – pro starší.

„Poslední oheň“ rámoval v roklince zakončení tábora, a na základě hlasování jej zapalovala Háňa. Byl opravdu velmi malý a hořel jenom několik minut a pak jsme šli s „Dear friend“ zpět do tábora. Zlatým hřebem v poledne posledního dne bylo předání indiánských sluncí, spontánní bubnování u Asslechuda a předání putovní ptačí vlajky, a propos už jste ji měli doma?

Program pro malé děti předškolního věku s rodiči

Tento program je stále oblíbenější a je radostné pozorovat děti přátel, jak rostou, jak jsou samostatnější a jak to ostatní napodobují a jdou samou cestou. Zdá se mi, že dva programy nebudou příští rok stačit a že bude třeba ještě udělat třetí týden. Uvidíme.

Bylo docela pěkné počasí, takže stálým shromaždištěm tábornického potěru byl potok. Jednou se nám ty malé podařilo vytáhnout až na Havran, kde se na bezpečném roštovém, ale téměř průhledném ochozu ve výšce dvacet dva metrů na zemí menší báli většinou méně než jejich rodiče. Zpestřením dvou dětských týdnů byly koláče a další borůvkové mlsy na něž děti se svými maminkami a nemnoha tatínky dopoledne vyrazily. Tatínkové zatím vykopali pěknou novou latrínu.

Volný program

Volný program se tak trochu prolínal s pobyty malých dětí, ale koexistence byla dobrá. Je trochu mrzuté, že se velká část účastní jenom na weekend, takže zbývá čas na pár her, překvapením byl zájem o modrou stuhu. Bohužel se nenašlo dost zájemců na čtyři tyče, slepýho hada nebo nějakou takovou legraci. Na volném programu byla sauna (nepříliš kvalitní).

Inovativním bodem programu byl Kubův seminář o etice. Probíral se proslulý Zimbardův „vězeňský“ experiment a pokusy Stanleyho Milgrama se simulovaným týráním lidí, kteří špatně odpovídali na kladené otázky. Zajímavé byly příklady různých podivných činností, které jsme měli charakterizovat z hlediska, zda by se nám ten člověk svým jednáním znechutil.

Určitě by bylo zajímavé udělat i v příštích letech podobné dopolední semináře na libovolná témata, o nichž lze předpokládat, že by se jich alespoň určitá skupina účastnila. Rád bych (spolu)realizoval seminář o postkolapsové společnosti.

Hladovka

Několik let nezařazený program mi sednul, i když hladovka v Lese je mnohem svízelnější, než doma v městě. Účastníků bylo málo, jak bývá v posledních hladovkách pravidlem, byli jsme jenom tři: Jirka Vnouček, Franta Trampota a já.

Po třetím dnu půstu jsem si zařadil jaterní očistnou proceduru s olivovým olejem a citronovou šťávou, Franta sice tvrdil, že jsem švindloval, ale očistil jsem se ze všech stran. Půst v přírodě je podle mých zkušeností mnohem těžší než půst v městě. Musím se přiznat, že půst na jaře v Praze byl mnohem snazší, než v lese. Ke konci půstu v lese jsem byl opravdu úplně vyšťaven.

S Jirkou Vnoučkem jsme předposlední den půstu jeli nakoupit do Tachova na workcamp, protože jsem věděl, že tady nebude auto, navštívili jsme místní muzeum a pak ještě rašeliniště nad Lesnou v PR Podkovák. Po několika málo kilometrech chůze jsme toho měli opravdu dost.

Workcamp

V sobotu před workcampem jsme s Fedem a jeho studenty vytyčili na Požárech sekací plochu, měli jsme sice koordináty GPS, ale ten na mobilech nefungoval a tak jsme plochu označili podle fotografie asi s několikametrovou (ne)přesností.

Již v červnu se přijeli na tábor podívat budoucí campleadeři, ale pobyli jenom necelý den. Katka a David, ten pak ale během srpna účast odřekl a Katka, jak se pak přiznala, z toho měla jistou dobu docela vítr. INEX – organizace, která zajišťuje nábor dobrovolníků, se ale zachovala chlapácky a s Katkou přijela na první polovinu workcampu Radka, zaměstnankyně INEXu, jinak doktorandka na PřFUK. Katka práci s cizinci zvládala docela dobře a jsem jí určitě vděčný za organizaci.

Jako obvykle nechyběli dva japonští účastníci, jako obvykle dívky, snad s jednou výjimkou, kdy byl na workcampu Japonec. Žertoval jsem s dívkami na toto téma a poťouchle jsem se jich ptal, zda jsou v Japonsku vůbec nějací hoši. Trvalo vždy chvíli, než jsem to s nimi v angličtině vykomunikoval. Smály se.

Co jsme se naučili? Zopakoval jsem si empirické pravidlo, že kdybychom srovnali pracovní tempo a pracovní morálku příslušníků jednotlivých národů a jejich hrubý domácí produkt získali bychom téměř lineární funkci, což ostatně není nic překvapujícího.

Dále jsme si všichni zopakovali, že řeč není tím základním komunikačním prostředkem, na rozdíl od ochoty, vstřícnosti a úsměvů. Naučila nás to Nuria, Španělka, která dala dohromady jenom několik anglických slov, ale bylo to úplně jedno. Byla skvělým sluníčkem snahy, dobroty a pohody. K čemu pak slova! Občas ji překládal mladší účastník ze Španělska, ale jen sporadicky, moc se nesnažil.

Oporou týmu byli dva Francouzi, Saša, který přivezl francouzskou vlajku a osmnáctiletý Paul, který občas sjížděl jazzrockové kreace na kytaru tak úchvatně, že jsem neměl vůbec chuť vytáhnout svého Fendra (teď si ale říkám, že to byla chyba). Občas jsme alespoň jamovali vokálně.

Paul byl vedle muziky fenomenální i jazykově (to bývá časté), uměl velmi slušně anglicky, německy a lehce španělsky. Když jsem to konfrontoval s jeho věkem (18 let) byl jsem trochu šokován.

Vedle těchto byly na workcampu ještě dvě dívky z Německa, obě dvě zdatné pracantky. Marie se mnou pak jela do Prahy a prožila si déšť a nakládání a vykládání ve Lhotě i U půjčovny. Čaj si ale u mě nedala a mazala do hostelu. Další účastnicí byla Číňanka z Tawjanu. Národní premiéra.

Z českých účastníků byl první týden přítomen František, který se velmi osvědčil jako vynikající doplňkový sekáč kosou, přičemž, jak jsme si pak ověřili, byla kvalita jeho sekání k nerozeznání od jinak používané motorové kosy. Na rozdíl ovšem od sekání kosou mého i dalších, co si na to troufli. Kdybychom mněli více Františků, mohli bychom posekat asi celý hektar udržitelněji, levněji a v tichu. A taky bez použití fosilních paliv. Máme zatím ale jenom jednoho.

Jako obvykle jsme kosili 1 hektar v NPP Na Požárech a pak jsme barvou značili hranici rezervace, kterouž práci jsme opakovali po 5 letech.

Jako další přijeli o posledním weekendu na návštěvu naši kamarádi Honza Piňos s Pavlou a Natálie s Iljou z Plzně a se psem „záplaťákem“ Didierem (už to není, co to bejvalo).

Po hlavní zakázce pro CHKO udělali další práce v táboře – nasázeli na stromečkové záhony semena kaliny obecné a přesadili buky z krajnic a příkopů lesních silniček, kde by je čekalo konec konců jenom vykosení. A udělali jsme novou malou lávku za nuda pláží (prvotřídní práce), opravili pizzovou pec, nahodili keramickou pec a dostavěli na ní komín.

Na workcampu jsme nakonec jednu noc po úplňku stihli poslední (jenom třetí, škoda!) saunu, byla dost ostrá, nejlepší za celé léto. Cizinci se všichni trochu styděli, tak jsem jim doporučil ručníky. Vzali si je všichni a všechny, a tak jsem si připadal jako vouchyl, ale s ručníkem bych si byl za blbce.

Konec tábora byl (jako často) řádně stresující kvůli lijáku. Veliká teepe jsme s předstihem sundali a zabalili a rozhodl jsem se nechat dvě stará 5,6 metru teepe na zimu, či podzimní výjezdy. Poslední den bez přestávky stále lilo a mnoho věcí jsme přivezli do Dohnalovy Lhoty a Prahy mokrých. Rovněž pojezd po rozbahněných cestách naplněným kolečkem měl cosi do sebe. Uf!

Management odpadků

Důležité je, že nepěstujeme žádné zakopávání odpadků, žádnou odpadní jámu - již více desetiletí. Už na počátku, při nákupu potravin se snažíme optimalizovat objem obalů, kupujeme pokud možno veliká a celá balení. Mnoho položek recyklujeme -jsou to především skleněné obaly, PET lahve a další plastové materiály, rovněž recyklujeme kovy, převážně tedy železné plechovky. Tyto jsou vypáleny v ohni, sklepány, odneseny do recyklačního sklepa a odtud odvezeny do sběrného dvora v Tachově. Sklenice od potravin se vymyjí a recyklují se do sběrných nádob v Lesné, stejně jako PET lahve.

Občas se někdo z účastníků podivuje nad tím, jak to, že jsou v ohništi odpadky. Musím říci, že s tím nemám po dlouhé praxi a studiu chemie žádné problémy a pokusím se vysvětlit proč. Předně uvedu, co a jak spalujeme. Na velkém venkovním ohni - to je důležité ! - doporučuji zcela vědomě a zdůvodněně spalování následujících materiálů: papíry - jakkoliv je jejich recyklace vhodná, nelze za táborových podmínek papír rozumně skladovat - na táboře neexistuje žádné trvale suché místo, papíry by navlhly a zplesnivěly, většinou se jedná o použité papírové obaly a papírové kapesníky (samozřejmost, již z hygienických důvodů) a taktéž znečištěné obaly od potravin (sem patří obaly od sýrů a od másla). Proč se nerecyklují? Kdybychom je někde nechali ležet, tak se stanou kořistí hlodavců a budou velmi rychle rozkousány a v drobných kouscích roztahány po okolí. Obdobné platí pro znečištěné polyetylénové (mikroténové) pytlíky Když jsme jednou předali pracovníkovi v recyklačním dvoře čisté alobaly, zmačkal je a hodil do nádoby na směný odpad.

Jaký má podle mě smysl dělat takové přírodní tábory

Myslím si, že přírodní tábory jsou dobrou zkušeností a dobrým tréninkem. Tak vůbec, možná i do nadcházejícího období. Jsem přesvědčen, že takto bídně řízená společnost (tím nemyslím jenom českou) nemá žádnou budoucnost, v níž bychom spočinuli v blaženém si užívání. Dogma stálého růstu v rámci omezených zdrojů planety s konečnou velikostí je modlou a stalo se vlastně šílenstvím. Absolutní přeceňování ekonomiky a sledování čistě hospodářských parametrů je podle mého soudu falokratickou touhou po měřitelnosti neměřitelného života a našich pocitů. Skutečným problémem dnes není v žádném případě nedostatek (v našem průmyslovém světě), spíše naopak. Ekonomie přitom není nástrojem k řešení současných palčivých a stále rostoucích problémů, ekologické devastace planety, lidské deprivace, nedostatku komunikace, plytkosti zábav, stálého vyhazování, … jinak než jenom rostoucí náhražkovou spotřebou.

Mílovými kroky se blížíme k několika bodům zvratu; již se používá termín „peak everything“ - ropy, vody, půdy, technických kovů, …apod. Musíme počítat s tím, že již současné generace dětí a mladých lidí budou muset svůj život z podstaty změnit.

Domnívám se, že zprostředkovat mladým lidem i všem dalším zájemcům pobyt v našem údolí znamená zprostředkovat jim sondu do přírodních znalostí i praxe, samostatnosti, do lesního ticha, do prožitků, spolupráce, nepovyšování … možná, že se jim to bude hodit. I třebas docela prakticky.

Samozřejmě, že to takhle většina účastníků nevnímá a jejich hlavním záměrem je si tábor pořádně užít. Chápu. Poněvadž i já se vždy těším na léto jako malé dítě a nemohu se nikdy ani dočkat dalšího balení v červnu. A když přijedu zpět do Prahy, tak si říkám, je to dobré, nové léto se narodí za devět měsíců.

První výlet po létě

První výjezd byl motivován úklidem tábořiště a posbíráním zapomenutých věcí. Byli jsme tam jenom dva - s Mistrem - a udělali jsme něco práce; kromě úklidu a opravy plotu jsme porazili za ohradou asi 20 úplně ohnutých bříz, které stejně byly na odpis. Zasel jsem zimní cibuli – sečku a budu zvědav, co z toho vyroste, měla by poskytovat po celý rok nať.

Podle stop pronikly na tábořiště krávy, ale nic, až na pár šprušlí na jedné posteli nezničily. Rovněž nebyla louka a vnitřky teepe tak podělané jako před několika lety. Bohužel ale krávy úplně zdevastovaly veliké mraveniště u rohu hřiště.

Poněkud poplašnou zprávou je, že když se ucpala hadice a musel jsem jít nahoru ke studánce pro vodu, zjistil jsem nemilou věc. Ač voda netekla, chybělo ve studánce asi 20 cm vody! Kdyby letos nenasněžilo, aby se deficit spodní vody vyrovnal, tak nevím, jak bychom zajistili provoz tábora. Řešením by bylo vyvrtat studnu nebo nakoupit cisternu s vodou.

Chystám se vypravit do lesa před zimou ještě jednou.

Co bude potřeba vyřešit na příští rok?

Musím ušít jedno veliké a dvě malá teepe, nový potah na jurtu a velikou plachu na skládku a vykládku věcí z auta či do auta v případě deště (v tyto dny prší již pravidelně). Rovněž chci ušít erární povlaky na slamníky na postele (jednak budou impregnované, jednak se seno nebude vysypávat při odjedu, aby si povlaky mohli vzít zpět sebou domů).

Rád bych vyřešil rekuperaci tepla v nové keramické peci, abychom v ní mohli tavit sklo. No, a bude-li zima bez sněhu, tak je potřeba se připravit na náhradní řešení.

Howgh!

Milan

pořádá:

Milan Smrž s přáteli
U půjčovny 8
110 00 Praha 1
tel.,zázn.,fax: 00420 222 314 564
během tábora +420 732 532 577

www.eurosolar.cz,
www.ceskyles.org
milan.smrz[zavinac]eurosolar.cz

plaťte prosím na účet: 2300331644/2010
platba v hotovosti není možná!!

© Milan Smrž 2015

webdesign a webmastering © Šolich 2005-2015